|
Amnestie Když vešli "tajní" k panu presidentu, zří, jak v té komoře, v níž stonal, má už zataženou plentu a nožky nahoře. I do ledničky vsunuli ho zatím a zapojili proud a vláda radila se - já to zkrátím: jak prasklý článek skout. Má schůze dlouhý ohon, hlavu malou a na tom ocase stál problém, lze-li říci: "Chlapi, alou, nám nejste k okrase!" Tak amnestie před námi se kuklí a hned zas uniká a potřešťuje i ty chytré mukly a řádí panika. I cikán z Uher, věře různým bludům, zdít přestal s námi dům a bzdil naň: "amnesťa i nášup tudum, brigáda nemptudum." "Když půjdu domů, olíži ti kyčel", druh druhu v sázce prál. Už jist byl prohrou, jazyk mu jen fičel. Pak chlapík seděl dál. Tlach ještě rostl stykem s civilisty a získal výztuhu, když přiletěl z nás jeden: "Je to jistý, von řek mi "soudruhu"". V střed tábora teď úderníci nosí kůl, prkno, desky, trám a po nocech tam vyrůstalo cosi, že radost svitla nám. V těch dřevech jistě páni "příslušníci" chtí být jak na trůně. Též schody vedly tam - ne k šibenici, leč pouze k tribuně. (Teď půjčil jsem si od toho, s nímž kdysi jel žandarm do Tyrol. Mám Karla rád, ač sotva kdy se smísí s mou točnou jeho pól.) Tak praví, leví, střední, tencí, tlustí, blb, mudřec jakby smet, ctní s lotry prou se, zda nám zákon spustí pět nebo dvacet let. Jen Hanys mlčel po svém zvyku starém, Stach pln byl chmurných tuch a Gustík děl, jsa zlehka hnut tím varem: "Snad pomůže nám Bůh". Však jeden smýšlel jinak. Pravil Jiří: "Nás vězní zášť i strach a ten, kdo z našich optimismem hýří, se stápí v prázdných snách. Spíš se zloději, smilníky a vrahy se smíří režim náš. Jak Jerusalemu, tak pánům z Prahy vždy blíž je Barabáš. Snad někdo z nás se s amnestií sveze, až prohlásí náš stát: už bez obav, ač nejste na řetěze, lze krev i pot vám ssát. My v ducu jsme již svlékli šedá saka a sekli s krumpáči. On s patronem svým dále tloukl draka, jen zbraní jinačí. Vždy cihly s maltou dal si vyvézt vrátkem, ať pálil žár neb mráz, zdil, s druhem svačil v odpočinku krátkém a do práce šel zas. Až nastal den, kdy první z našich pánů sud dal si pod střevíc. Už řečniště se všechněm vymklo z plánů, to další ještě víc. Máj - podle šlágru - změnil se nám v leden, když přečteno pár jmen. Ó hrůza: z "politických" ani jeden tu není uveden. Marš na směnu! Paf byli jsme z té pumy jak ostrov Bikini. Náš parťák vypil za větrem dva rumy a sehnal noviny. Tam psáno je, že Themidiny váhy jsou zatrachtilá věc, leč loupežníky, smilníky a vrahy lze převychovat přec. Však my že zvlášť jsme nebezpeční tvoři a zvláště odporní. Prý lesník dřív, než hmyz mu stromy zmoří, část chorou odkorní. a pálí, ač to bolí... víc těch žvanců k nám vyplil pro radost kýs výlupek všech hradních pánů Franců a vládní vrtichvost. Byl krásný máj - a svět byl divně spleten. V nás chvěl se seismograf a s nebe smál se Foibos jako kretén, mrak neskropil mu háv. Což o vítací květy! Dost jim vláhy žen našich skytl zrak. Vznět, barvy, vůně vyprchaly záhy a zmlkl Keatsův pták. Vlast naše luzná měla tolik citu, že nechala nás být. Jen zesílila svoji simplicitu a pracovní byl klid. Však Jiří míchal, vozil zdivo vrátkem, ten divný stávkokaz. Zdil, s druhem svačil v odpočinku krátkém a stroj si spustil zas. Tak jeden světec ve Španělích kdysi - jsa ještě hodně mlád - sem tam si běhal. Z moudrých mužů směsi kdos odvážil se ptát: "Co dělal bys, když věděl bys, že v chvíli tu bude Kristus král v den soudný?" Odvětil jim hošík čilý: že dál by si hrál. Ne, nechoď blíž Zas jednou společnost a mluva plytká, zas tanec, ženy, muži, karty, pitka. Kol nylon, satin, hedvábí a plyš, či jak to nazývají krejčí moji. A bývalá má žačka za mnou stojí a pije přespříliš. Ne, nechoď blíž! K mým loktům teď tvůj přitiskl se pás a horkou tvář mi hladí volný vlas. Kdy, ďáble smyslů, kdy ty vlastně spíš? Teď výstřih obnažil tě níž a nad kolena šplhají ti šaty. Mám sedět jako vyřezaný svatý? Už dosti vína, dosti již! Ne, nechoď blíž a raději se vraťme spolu v tu naši starou dobrou školu, kde prsty zdržoval jsem kalný proud, bych zrnko zlata vyrýžoval na ní. To značí proti státu pikle kout. Tak v žaláři jsem ocitl se maní jak v pasti myš. Mne bude věčně bodat mříž. Má tebe ranit se mnou? Nechoď blíž! Už neučím, však zbyl mi příkaz jeden: „Jsi za své žáky všude odpověděn.“ A paní Pomluva má mocnou říš a tlamu plnou zubů, jíž se nelze vymknout. Nechoď blíž! Mé nařčení co škůdce – právní mls – mi bylo kdysi strůjcem stydných slz, než lom je zmrazil, vyssál hutí žár, než vstřebala je šachta do svých par. Kdo dá se druhým, snese svoji tíž. kdo dá se dětem, dlužníkem je spíš. Má věřitelko, nechoď blíž! Jdi, posilni se černou kávou jednou, jdi za svým chotěm, dřív než hvězdy zblednou. Já vím, že ničím nevyniká celkem, kdo dnes však neschne v kořenáči mělkém? I mne už znavil dlouhý, nudný kříž, má hřivna zchudla, z paláce je chýš; i proto nechoď blíž! A nadto patřím jiné, ke mně jiná jak chléb a vzduch. Zde budou zítra louže, pach a špína, ráj vlezlých much. Jsi dlouho pryč, tvůj synek pláče, slyš! Ten svit zde klame, denní šeď je výš. Mne nechej stát jak nedopitou prasklou číš a nechoď blíž. Já k této lásce mám tě příliš rád. Nad starými knížkami Tak občas k oslazení trpké chvíle čtu z té neb z oné ze svých sešlých knih. V nich vše se jeví černě nebo bíle. Jas, pohoda i potěcha je v nich. Kdo v mozečkovém vývinu se zpozdil, dá přednost módě, maje v legraci můj vkus; a nezří zásadní ten rozdíl, ač stará výpůjčka se nevrací! Schne pravda, kvete písemnictví faktu. Ne umění, ne věda. Kýč a žvast. Tlak nebo prázdno v zažívacím traktu z té propagandy lživých vlád a kast. Dnes šašky líčí bez krve a kostí. Děj bez děje a tvaru. Chlast a sex. Bůh tabuován. Kéž mě špíny zprostí Bob Hurikán, Tom Mix a William Tex a Roland, jenž se bez válčení nudí. Včas napravená špatnost, nevíra. Stít vraha káže neúplatný sudí a souchotinář něžně umírá. Lord šlechetný a hodná dívka chudá, ctný mudrc, drsný lékař lidumil. Chlap, jemuž nad trůn dražší rodná půda. A kdekdo hyne, aby druhý žil. Hoch řádný roste zvolna v selfmademana a kapitán je první po Bohu. Let deset žalářní se bourá stěna a po hradě zříš bloudit mátohu. I lotr spěchá přes hory a doly, by hříšný sňatek posvětil mu kněz. A kleslá žena smrt neb klášter volí. Těch škvárů, dnešní Hrabale, se střez! Zlo stápí tma, leč dobro, jež vždy září, meč kryje vítězný a pavéza. Vždy z ničemů se stanou bankrotáři, neb jejich odpůrci jsou z železa! Jak občas k oslazení trpké chvíle čtu z oněch starých, otrhaných knih. Ač třeba naivní, mně zůstávají milé. Já před ně stavím štít těch moderních, ať také z těch nám jakýs prospěch plyne. Leč pokaždé, když za ně ukládám tu onu ze svých do té hrobky stinné, mně zdá se, že už v rakvi ležím sám. |